Jaroslav Camplík, prezident GS1 Czech Republic: Naše role je v Evropě

Je mužem, který přivezl do Československa první čárový kód. Jako šéfa exportu n. p. Čokoládovny ho tehdejší obchodní partner, britské Tesco, postavil před hotovou věc: Odteď musí být vaše zboží značeno čárovým kódem EAN. V roce 1994 se Jaroslav Camplík na pozvání Jaroslava Martinice stal zakládajícím členem EAN ČR, později byl po dvě funkční období zvolen členem představenstva EAN International, a to jako první zástupce z bývalého socialistického bloku. Pomohl přivést Českou republiku zpět mezi tradiční evropské průmyslové státy, nově v éře IT. Za další rozšiřování globálních standardů se Jaroslav Camplík zasazuje jako prezident GS1 Czech Republic.


Odkud přišly první podněty k zavedení kódů EAN v tehdejším Československu?

S ohledem na izolovanost socialistického systému jsme v otázce moderních technologií byli vždy ve zpoždění. Impulzy proto přišly zvenčí: K přijetí automatické identifikace nás donutil světový, především evropský trh.

Kdy to bylo?

Od roku 1971 jsem působil na pozici ředitele exportu v národním podniku Čokoládovny, který v tehdejší ČSSR provozoval patnáct závodů. Na přelomu 70. a 80. let jsme vyváželi velké objemy čokoládových dezertů do Velké Británie. Jedna z částí exportu byla určena pro Tesco, které se svojí tehdejší politikou nízkých cen patřilo mezi řetězce s největšími obraty. Každý rok před Vánocemi jsme do Velké Británie včetně Tesca expedovali 900 tun zboží. Šlo o poměrně velké dodávky v několika druzích dezertů. Pro ilustraci: náš největší odběratel, SSSR, ročně odebíral přibližně 5000 tun zboží.

Kontrakt s britským partnerem se každoročně obnovoval. Během naší návštěvy v roce 1979 jsme dostali do rukou bonboniéru, která měla na spodní straně čárový kód. Viděli jsme to poprvé; v Tescu právě zavedli automatickou identifikaci spotřebitelských jednotek. Dali nám na srozuměnou: od nynějška musejí být vaše výrobky opatřeny těmito kódy, aby mohl obchod pokračovat.

Jak jste se s tímto požadavkem vypořádali?

Po návratu jsme zjistili, že zde čárové kódy prakticky nikdo neznal. Ani polygrafové. Jedinou možností bylo poptat čárové kódy, resp. filmové předlohy pro jejich výrobu u zákazníka prostřednictvím podniku zahraničního obchodu Koospol. Protože náš stát nebyl členem mezinárodní organizace EAN, byly zaslané filmmastery anglické. Z tohoto důvodu po první tři roky bylo naše zboží značeno anglickými kódy. V další fázi jsme hledali tiskárnu, která by byla schopná kódy vytisknout. Zpočátku jsme byli nuceni zadat výrobu kódů firmě v Rakousku, která pro nás realizovala tiskařsky náročnější obaly určené pro zboží na vývoz do západních zemí. Záhy se tisku obalů ujal národní podnik Grafobal ve slovenské Skalici, který dnes patří mezi přední středoevropské výrobce obalů. Obaly jsme měli konečně vytištěné, ale nevěděli jsme, zda byly kódy funkční. Na kvalitě čárového kódu tehdy stejně jako dnes velmi záleželo.


Ing. Jaroslav Camplík

Ing. Jaroslav Camplík; foto: Jáchym KlimentNarozen 3. 6. 1942. Vystudoval VŠ hospodářskou, obor mezinárodní ekonomické vztahy, absolvoval v roce 1960.

Po studiích nastoupil do podniku zahraničního obchodu Motokov (později Merkuria). V letech 1969–1970 zastával funkci ředitele československé afilace ve Venezuele. Od roku 1971 působil v n. p. Čokoládovny postupně na pozicích ředitele oddělení exportu, obchodního ředitele a generálního ředitele. Po privatizaci Čokoládoven společnostmi Nestlé a Danone a vzniku joint venture v roce 1992 pokračoval po dobu šesti let ve funkci generálního ředitele a předsedy představenstva, poté zastával post místopředsedy dozorčí rady.

Po rozdělení společnosti Čokoládovny, a. s., na Nestlé a Opavia pracoval v obou dozorčích radách. Řadu let vykonával funkci prezidenta Potravinářské komory ČR, kterou pomáhal založit. Od roku 1994 byl ve funkci prezidenta EAN Česká republika a na této pozici je aktivní doposud.

Obdrželi jste soupis náležitostí, které má kód splňovat?

Pouze nám bylo řečeno, že má být kód čitelný. Abychom zjistili, jsou-li kódy funkční, dovezli jsme s pomocí afilace Koospolu v Londýně i kontrolní přístroj, který jsme instalovali v Grafobalu, a s jeho pomocí začali ověřovat čitelnost kódů. To můžeme považovat za rok nula automatické identifikace v Československu.

Dovoz tohoto zařízení současně znamenal první série tahanic s našimi úřady, pro které byly aktivity spojené s dovozem podobných technologií a priori podezřelé. Pro úřady bylo velmi pochybné, že nám přístroj zaslali pouze na celní záznam. Státní orgány nicméně situaci chápaly. Vládní představitelé si uvědomovali, že prvky automatické identifikace budou napříště podmínkou vývozu a nezbytného přísunu devizových prostředků do státního rozpočtu.

Jaké úrovně kvality čárových kódů jste dosahovali?

Hne d od začátku byly výsledky vynikající. Pouze jednou jsme byli nuceni dovézt zásilku zpět, protože nebyla možná její automatická identifikace. Byli jsme pod dvojím tlakem – jak ze strany zákazníka, který byl už tehdy v kvalitě čárových kódů nekompromisní, tak i opět od domácích úřadů, kde mohla jakákoli komplikace s vývozem vyústit ve velké problémy. Bylo to v době, kdy pojmy jako sabotér nebo škůdce národního hospodářství nebyly ještě úplně zapomenuté. Českoslovenští tiskaři byli naštěstí na dobré úrovni, takže jsme s tím neměli skutečné obtíže.

Nakolik bylo československé zboží konkurenceschopné v zemích na západ od hranic?

Produkce n. p. Čokoládovny byla absolutně konkurenceschopná. Kvalita výrobků byla vysoká. V čem jsme nemohli soutěžit, byly obaly, jejichž úroveň v důsledku úspor postupně upadala, až nám nezbyla jiná možnost než zadávat výrobu obalů pro export na západ od našich hranic.

K dy byly tuzemským podnikům přiděleny kódy s československým prefixem?

Brzy se začali přidávat další zákazníci s požadavkem na značení výrobků čárovým kódem EAN. S touto podmínkou se setkávaly podniky zahraničního obchodu stále častěji, týkala se především rychloobrátkového zboží, ale také např. gramofonových desek. V našem případě přišel další požadavek z NSR, kam jsme dodávali čokoládové figurky. V roce 198 3 vláda na návrh ministerstva zahraničního obchodu rozhodla o vstupu do mezinárodní asociace EAN prostřednictvím Čs. obchodní a průmyslové komory. Byli jsme přijati jako 19. člen a jako vůbec první stát východního bloku.

Jak vypadala organizační struktura československého sdružení EAN?

V té době by sotva mohlo být samostatné. Pro snazší kontrolu vláda rozhodla o jeho podřízení Správě federálních hmotných rezerv. Zde bylo vytvořeno tzv. metodicko-technické středisko EAN; vláda vyčlenila devizy na nákup zařízení souvisejících s tiskem čárových kódů a spotřební materiál a na dovoz filmových předloh.

Tím skončilo krátké živelné období automatické identifikace. Započala institucionalizovaná éra čárových kódů, prvními členy EAN Československo se vedle Sfinxu České Budějovice, který patřil pod n. p. Čokoládovny, stalo dalších pět podniků se silným exportem. Od té doby jsme již vyváželi zboží pod československým kódem EAN se známým prefixem 859.

Kdy se Československo „osamostatnilo“ v e smyslu vlastní výroby obalů s čárovými kódy?

Tisk obalů nebo samolepicích etiket s kódy EAN byl zpočátku převážně zajišťován v zahraničí. Výrobu však brzy zahájilo i několik nejmodernějších tuzemských tiskáren. Vedle zmíněného Grafobalu to byly Obchodní tiskárny Kolín, Krkonošské papírny, Chemosvit Svit na Slovensku, Vratimovské papírny a Jihočeské tiskárny. Materiál pro tisk se v té době stále dovážel. Stejně tak filmmastery pocházely z dovozu. Vlastní zařízení pro výrobu filmových předloh zprovoznil n. p. Grafotechna doslova až v posledních hodinách starého režimu – na konci listopadu 1989.

Které druhy zboží se v té době čárovými kódy označovaly?

Potravinářské zboží bylo obecně jedním z prvních, které bylo označováno čárovými kódy. Další sortiment začal být označován později. Zatímco jinde stále stačila normální pokladna, v řetězci s potravinami nikoli. Jakmile se na přelomu 70. a 80. let v západní Evropě objevily pokladny vybavené čtečkami čárových kódů, okamžitě vznikl tlak na výrobce potravin, aby své produkty značili kódy EAN. Například v roce 1986 bylo ve Velké Británii již označováno 97 % potravinářského zboží čárovými kódy, zatímco u spotřebního zboží to bylo jen 40–60 %. K rychlému zavádění vedla snaha o úsporu pracovních sil a času, potřeba přesné evidence skladových zásob a optimalizace skladových procesů. Potravinářské výrobky následoval textil a další sortiment. Zpočátku se označovala hlavně spotřebitelská balení, ale s nástupem moderních systémů skladování se začala značit balení obchodní i logistická.

Co přinesly čárové kódy z pohledu spotřebitele?

Vznik supermarketů přinesl úplně jiný způsob prodeje. V předešlé éře šel člověk do obchodu, vystál frontu a pak musel plně věřit obchodníkovi; hospodyně se ptala na informace, na čerstvost. Kupující si nemohli údaje ověřovat. Neexistovala nařízení o značení informací o produktech, daná legislativa se vyvíjela.

Nástup samoobsluh i přes jasný kvalitativní posun od pultového prodeje však žádnou revoluci revoluci neznamenal. Tu přinesla až automatická identifikace.

Do příchodu čárových kódů samoobsluhy fungovaly s pomocí štítkovače, kdy si personál obchodu nastavil cenu a každý kus zboží musel označit cenovkou. Podle štítku pak zboží na kase účtovali. Označit kvanta zboží ručně představovalo neuvěřitelný objem práce navíc. Rovněž sklad byl veden ručně, což s sebou neslo jak zvýšené nároky na pracovní sílu a čas, tak samozřejmě vysokou míru chybovosti. Automatizace a datové propojení procesů jako doplňování zboží apod. byla v éře skladových karet science fiction.

Co znamenal pro EAN Československo rok 1989?

Model našeho členství v EAN International prostřednictvím Čs. obchodní a průmyslové komory a centra EAN při Správě federálních hmotných rezerv fungoval prakticky beze změny až do roku 1989. Nedlouho po převratu se Jaroslavu Martinicovi podařilo prosadit strategické rozhodnutí plného osamostatnění EAN Československo. Díky tomu dostala organizace optimální podmínky pro rozvoj. To nebylo samozřejmostí – např. u polské nebo maďarské organizace byl proces získání autonomie na obdobných přebyrokratizovaných aparátech delší a komplikovanější. To se negativně projevilo na jejich pružnosti a akceschopnosti.

Rok  Počet firem zapojených do systému EAN
1989 152
1990 245
1991 440
1992 637
1993 989
1994 1424
1995 1847
1996 2416
1997 3589
1998 4800

Společná československá organizace neměla dlouhého trvání…

Po rozpadu Československa v roce 1993 se pokračovalo ještě rok na původní společné platformě, byť pod jiným názvem (Centrum správy EAN pro ČR a SR). V roce 1994 zahájily činnost zájmové sdružení EAN Česká republika a jeho slovenský protějšek.

Tehdy se na mě obrátil Jaroslav Martinic, abych se za Čokoládovny, a. s., stal zakládajícím členem. Za společný stůl jsme zasedli se zástupci společností Grafotechna, KODYS, MSB Logistik, PORS, Pronto Plus a Čokoládovny.

Podle jakého klíče Jaroslav Martinic první výbor sestavoval?

Jaroslav Martinic vycházel z koncepce zastoupení všech oblastí, které byly pro automatickou identifikaci v tu dobu stěžejní: polygrafie, technických a IT firem na jedné straně a výroby, maloobchodu a logistiky na druhé straně – mě přizval jako reprezentanta výrobní sféry a také jako zástupce společnosti, která začala čárový kód využívat nejdříve.

Představenstvo se v průběhu let různým způsobem obměňovalo a jeho složení kopírovalo rozvíjející se potřeby trhu. V průběhu let značně vzrostly nároky na odbornost, přibývaly další pilíře činnosti jako elektronická datová komunikace, EPC/RFID či datová synchronizace a podle toho se výbor profiloval do dnešní podoby špičkového týmu lidí s bohatými znalostmi a zkušenostmi.

Nakolik byla naše organizace v rámci EAN International aktivní?

V době patronátu Správy federálních hmotných rezerv spolupráce s centrálou probíhala převážně korespondenčně. Jaroslav Martinic se již tenkrát zúčastňoval valných hromad, ovšem spíše sporadicky. Byly zde však dva velmi důležité momenty, které předznamenaly budoucí velmi intenzivní spolupráci s centrálou EAN International v Bruselu a současně potvrdily naši pozici lídra v oblasti automatické identifikace v zemích východního bloku.

Prvním byl vznik pracovní skupiny pro zavedení systému EAN v maloobchodě při RVHP spojené s pilotem obchodního domu, který se měl stát vzorem pro ostatní státy rady. Projekt obchodního domu s oděvy a módními doplňky byl úspěšně realizován v roce 1985, byl za něj odpovědný Jaroslav Hilscher z organizace PORS. V Domě elegance na Václavském náměstí se tak s čárovými kódy setkali první běžní zákazníci. Tuto československou „laboratoř“ brzy doplnily projekty v Benešově, OD Kotva v Praze a dva obchody v Bratislavě.

Druhým mezníkem byla naše iniciativa v oblasti přípravy norem pokrývajících problematiku systému EAN a jejich začlenění do norem států RVHP. Závazné normy ČSN Označování spotřebitelských obalů čárovým kódem EAN vydal v roce 1987.

A v éře samostatné české organizace?

Od vzniku EAN Česká republika v roce 1994 se datuje činorodá spolupráce, kdy jsme již nevynechali téměř žádný ze zásadních mezinárodních mítinků. Osobně jsem se zúčastnil drtivé většiny valných hromad.

Nutno říci, že jsme tam byli za exoty. Byli jsme první ze socialistického bloku, kdo se na těchto akcích výrazným způsobem projevoval. Půdu jsme si připravili aktivním přístupem v předchozích letech, kdy jsme, i když spíše jen dálkově, reagovali na činnost EAN. Nově jsme začali působit v různých pracovních skupinách, např. pro sektor zdravotnictví či textilní průmysl. Díky našemu aktivnímu přístupu se nám podařilo vybudovat si mezi delegáty valných shromáždění určité renomé.

V té době se připravoval rozsáhlý a velice komplikovaný projekt spojení severoamerické organizace UCC s EAN International…

V roce 1998 byl schválen Strategický plán EAN a UCC pro 21. století řešící praktickou stránku sloučení. Celý proces trval pět let. Americká strana se zavázala k akceptaci „evropských“ 13místných kódů a postupnému přechodu na názvosloví a identifikační struktury systému EAN.

U propojení dvou dominantních standardizačních organizací jsem měl čest být již z pozice člena mezinárodního představenstva EAN International. Jako EAN ČR jsme propojení aktivně podporovali. Pro členské organizace EAN bylo nejsložitější přesvědčit americkou stranu ke sloučení, což si vyžádalo mnoho let. Tím, jak posilovala mezinárodní obchodní výměna (zvláště mezi USA a zeměmi Latinské Ameriky, které využívaly systém EAN), byla existence dvou vzájemně nekompatibilních systémů dlouhodobě neudržitelná.

Jaroslav Camplík; foto: Jáchym Kliment
Jaroslav Camplík
Foto: Jáchym Kliment

Kdy jste byl zvolen členem mezinárodního představenstva EAN International?

Meziná r odn í board měl v té době 23 členů a dosud byl sestaven výhradně ze zástupců západních zemí. V polovině devadesátých let v představenstvu sílil názor, že by bylo dobré, aby v něm působil zástupce z východní Evropy; moje zvolení členem představenstva proběhlo v roce 1997 na zasedání valné hromady v Chicagu.

Jaké byly vaše priority?

Moj í úlohou bylo vysvětlovat zástupcům tradičních členských států fakt, že do organizace přišly země, které nebyly s využíváním standardů tak daleko jako oni. Že je třeba vzít na vědomí jistou zaostalost nových zemí z hlediska vybavení a zázemí a respektovat jejich zájmy. Mluvil jsem např. za státy Afriky či Mongolsko, tedy země na úplném začátku. Mezi zástupci těchto zemí jsem naopak propagoval zavádění nových řešení, vysvětloval důležitost budoucích investic s cílem vyrovnávat zpoždění ve vývoji. Na jednáních států východní Evropy (na počátku byla Evropa organizačně rozdělena na země „staré“ a „nové“ Evropy) jsem přitom tlumočil rozhodnutí valné hromady. Jako člen představenstva jsem nováčkům vysvětloval záměry globálního vedení.

Jak dlouho jste v představenstvu působil?

Funkci jsem zastával po dvě tříletá funkční období. Pracoval jsem na pozici vedoucího legislativního výboru, ovšem mojí hlavní linií bylo prosazování zájmů nových východoevropských členů.

V tom mi pomáhaly i neformální kontakty, které jsem si vytvářel především ve španělsky mluvících zemích – v Latinské Americe, která byla z hlediska rozvoje standardů svým způsobem v podobné situaci jako postsocialistické země. Nadstandardní vztahy jsem udržoval rovněž s německojazyčným společenstvím, kde jsem vnímal nutnost prohlubování spolupráce jako s regionem, kam historicky, z hlediska technických a průmyslových kontaktů, české země tradičně patřily.

Co považujete za největší úspěch?

Za velmi důležité považuji to, že jsme si jako region v rámci organizace vydobyli určité postavení. Velkým úspěchem pak bylo prosazení zvolení dalšího zástupce z východní Evropy. Elzbieta Halas z Polska úspěšně pokračovala v prosazování zájmů zemí regionu. Potřetí jsem již nemohl kandidovat, avšak v Elzbietě jsme měli oporu po dalších šest let. Po ní se již bohužel nikdo z východní Evropy do představenstva nedostal. Je však nutno říci, že během jejího působení byla zcela zásadním způsobem změněna organizační struktura evropského regionu v rámci globální organizace. Evropa je nyní jako region jednotným celkem s vlastním vnitřním uspořádáním a právní subjektivitou a má v představenstvu své zastoupení.

Obal čokoládového dezertu z roku 1982 označený čárovým kódem EAN s britským prefixem
Obal čokoládového dezertu z roku 1982 označený čárovým kódem EAN s britským prefixem
Foto: Jáchym Kliment

V čem je přítomnost zástupce z bývalé východní Evropy důležitá?

V představenstvu vládne tendence mít zastoupení z každého kontinentu, což se daří. Jak jsem už zmínil, je Evropa brána jako jeden kontinent, od rozvinutých zemí, jako jsou Německo, Francie a Anglie, až po ty méně rozvinuté, jako je Řecko, Makedonie nebo některé postsovětské země. To má své výhody, ale samozřejmě i nevýhody. Je velmi obtížné respektovat odlišnou úroveň rozvoje Systému GS1 v různých evropských zemích.

Podle mého názoru je pro další úspěšný rozvoj standardizace kriticky důležité tyto rozdíly zmírňovat. Jako hlavní poslání GS1 vnímám být světovým technologickým lídrem s vizemi pro budoucnost a stále více investovat do technického rozvoje, abychom neztratili vůdčí postavení. Přesto považuji za nešťastné, že nejvyspělejší členské organizace GS1 a s nimi celá organizace se příliš soustřeďuje na budoucí rozvoj, aniž by dostatečně dbala na celosvětové upevňování již etablovaných pilířů.

Tento „úprk vpřed“ v momentě, kdy řada zemí stále ještě zaostává ve využívání dokonce i těch nejzákladnějších standardů, je do určité míry kontraproduktivní pro všechny. Oblasti jako postsovětský prostor, některé státy Asie či např. balkánské země jsou za ostatními silně pozadu. V zásadě je potřebné úroveň rozvoje standardů koordinovat tak, aby na zavádění technologií využívaných v západoevropských mateřských společnostech nebylo nutno zbytečně dlouho čekat ani v jejich dceřiných firmách směrem na východ. Proto tvrdím, že v představenstvu chybí někdo, kdo by byl schopný zástupcům z tradičních průmyslových ekonomik říci: Pánové, zaměřme se na expanzi dovnitř. Tím ideálním člověkem by byl delegát z „východní“ Evropy.

Jaká je nyní úroveň spolupráce východoevropských zemí ve smyslu prosazování společných zájmů?

Spolupráce je složitá. Oproti regionům, které dokáží stanovovat a sledovat společné cíle, jako např. Latinská Amerika, je Evropa celkově jako region hodně komplikovaná. O jisté shodě se dá hovořit v zemích Visegrádu. Ovšem např. s Rumunskem, Bulharskem či postsovětskými státy, kde má skutečnou váhu jen GS1 Russia, již máme pramálo společného. Pokud chceme něco prosadit, orientujeme se spíše na země jako Německo či Rakousko.

Kde je místo a poslání GS1 Czech Republic v rámci globální organizace?

Naše role je především v aktivní spolupráci na úrovni GS1 in Europe. Na řadě projektů, které tato regionální organizace realizuje, se snažíme podílet podle toho, jak jsou využitelné v národním prostředí. Připomeňme například projekt evropské logistické etikety, na jehož průběhu jsme se aktivně podíleli a jehož výsledky již několik let s úspěchem zavádíme do praxe na českém trhu. Jsou ovšem i projekty, které běží pod vedením některé z větších evropských národních organizací, GS1 Czech Republic se práce na nich aktivně účastní, avšak s prosazením na český trh zatím nejsme příliš úspěšní. Nicméně věříme, že prosazování úspěšných implementací a nových technologií pro automatickou identifikaci a datovou komunikaci na náš trh je jedním z klíčových poslání našeho sdružení.

Jsem také pyšný na náš projekt instruktážního filmu o správné aplikaci čárových kódů, který byl mezinárodní komunitou GS1 velmi kladně hodnocen. Pro nás je důležité držet krok s Evropou a současně být pro Evropu přínosem.

U sbírky etnických masek z cest na valné hromady EAN International/GS1
U sbírky etnických masek z cest na valné hromady EAN International/GS1
Foto: Jáchym Kliment

Ve kterých pracovních skupinách GS1 Czech Republic v současné době působí?

Aktuálně máme zástupce v pěti pracovních skupinách. Tou nejdůležitější je pracovní skupina zabývající se identifikací a datovými nosiči, která řeší problematiku verifikace čárových kódů, nových datových nosičů včetně 2D kódů a RFID tagů. Naši pracovníci jsou zapojeni i do pracovních skupin eCom a eGovernment, které se zabývají různými aspekty standardní elektronické komunikace mezi uživateli Systému GS1 i prosazováním našich standardů do sektorů, které jsou pro GS1 relativně nové. Podílíme se na práci sítě EPC/RFID laboratoří v rámci Evropy, máme zástupce v pracovní skupině pro správu dat a rozvoj standardů ve zdravotnictví.

Jaká je naopak role GS1 směrem dovnitř – v České republice?

Tato otázka má několik rovin. Z pohledu soukromého sektoru zopakuji myšlenku naznačenou výše: je nutné soustředit se na expanzi dovnitř a usilovat o vyrovnání rozdílů ve využívání standardů GS1. Pro organizaci to znamená zapojovat další relevantní hráče a neustále pro- pagovat výhody etablovaných standardů pro celý dodavatelský řetězec a pro konkrétní sektory. Současně je třeba intenzivně řešit dílčí aktuální problémy a nerozptylovat se účastí v přílišném množství pracovních skupin. Přitom je nutné mít na zřeteli budoucnost, protože GS1 nesmí přestat předkládat vize a nová řešení, aktuálně např. v oblasti B2C. Proto pozorně sledujeme vývoj nových produktů a zveme k nám jejich tvůrce na semináře, abychom udržovali dobré povědomí o potenciálu nových produktů mezi českými uživateli Systému GS1.

Musíme ale pořád stát nohama na zemi. Příkladem je oblast kvality čárových kódů. Paradoxně se oproti dobám příchodu automatické identifikace spíše zhoršila. Podíl produktů s problematickými kódy je stále poměrně vysoký stejně jako zbytečné náklady navíc, které zúčastněným stranám vznikají. Naším úkolem je předávat potřebné know-how, což se v poslední době díky zapojení velkých maloobchodních řetězců do projektů kontroly kvality čárových kódů daří.

A ve veřejné sféře?

Druhá rovina je naše práce v prosazování standardů ve veřejném sektoru. Systém GS1 nabízí vysoce účinná řešení palčivých problémů současnosti: Standardy pro sledovatelnost, které jsou aplikovatelné bez výrazných nákladů, mohou pomoci zlepšit bezpečnost potravin. Odezva státních orgánů bohužel není příliš pozitivní. Za stavu neustálé fluktuace pracovníků relevantních ministerstev je pro nás navíc velmi obtížné účinně naše standardy propagovat.

Velkým problémem je bezprecedentní roztříštěnost a nekompatibilita IT řešení mezi státními resorty, absence jednotných databází a registrů. Standardizace chybí v rámci jednotlivých resortů, natož v rámci e-governmentu jako takového.

Co by mohlo tento neutěšený stav zvrátit?

Organizaci GS1 je nutno vnímat na všech úrovních, tu evropskou nevyjímaje, jako standardizační organizaci řízenou jejími členy, uživateli standardů GS1. Proto bude vždy primárně kopírovat jejich zájmy. Nelze očekávat, že bude stejně úspěšná v oblasti státní správy nebo ve veřejném sektoru. Na druhé straně je řada příkladů, bohužel mimo Českou republiku, kde se podařilo skloubit zájmy privátní sféry s legislativním rámcem dané země.

V této oblasti může být přínosem i fakt, že GS1 in Europe má nyní právní subjektivitu a bude, doufejme, brána evropskými legislativními orgány jako rovnocenný partner. To by mohlo v mnoha aspektech do budoucna znamenat lepší legislativní oporu pro rozvoj a implementaci standardů GS1 v rámci Evropské unie. První náznaky lze najít ve směrnicích týkajících se ochrany dodavatelského řetězce léků proti padělkům nebo uveřejňování informací o potravinách zejména při prodeji přes e-shopy.

Pohled bývalého prezidenta EAN International Laurie Wilsona

Laurie Wilson, ředitel EAN Australia a předseda představenstva EAN International 2000-2003.V organizaci EAN International panovala obecná představa o nutnosti výrazného urychlení procesu rozšiřování systému identifikace na bázi čárových kódů mimo jeho tradiční základnu v západní Evropě. Primárním cílem bylo rozšiřování systému EAN do zemí východní Evropy, tento proces akceleroval s postupným odstraňováním politických bariér a pozdější integrací v rámci EU.


„V této souvislosti si vzpomínám, že první národní organizací mimo západní blok, která vstoupila do EAN International, bylo Československo. O rok později následovalo Maďarsko. Není pochyb o tom, že jejich vstup rychle upoutal pozornost ostatních východoevropských zemí a motivoval jejich nově se etablující firmy ke snaze o zavedení moderního standardizovaného systému v prostoru otevřené soustavy volného obchodu.

Poté od konce 80. let a během následující dekády příliv nových členských organizací z bývalého východního bloku neustával, následovaly středoasijské, jihoasijské a jihoamerické státy a země Středního východu.

V tehdejších představenstvech EAN International dominovali zástupci z tradičních západních států, ovšem tito členové si jasně uvědomovali potřebu upevnění rychlého teritoriálního rozšiřování systému EAN cestou zastoupení představitelů z nových členských organizací v představenstvu: opět nejprve z regionu východní Evropy a poté z Asie, Středního východu a Jižní Ameriky. Představenstvo EAN International tvořené ze zástupců tradičních západních členských organizací bylo jednotné v názoru, že přijetí zástupců ze všech regionů je nezbytné pro porozumění různým kulturním, obchodním i sociálním specifikám nových oblastí a zajištění jejich potřeb z hlediska automatické identifikace a komunikace v obchodní výměně.“

BRIEF INTERVIEW: Odpovídá Etienne Boonet

Etienne Boonet, ředitel EAN Belgium/Luxembourg, se účastnil zasedání správní rady EAN International v roce 1997, kdy byl mezi její členy zvolen Jaroslav Camplík.

Jaký byl postoj správní rady EAN International ke zvolení zástupce z České republiky jejím členem?

Bylo důležité, a to platí dodnes, aby každá část světa byla zastoupena v představenstvu globální organizace. Stejně jako zakladatelské státy, tak i nové členské organizace by měly mít svá zastoupení na úrovni představenstva. Proto byla přijata kandidatura Jaroslava Camplíka, prezidenta EAN Česká republika. Mohl tak z pozice východoevropské země přispět k dalšímu rozvoji globální organizace.

Jaké byly vztahy tradičních členských organizací s nováčky, jako byla ČR?

Vztahy s novými členy byly vždy kladné. Všechny nové členské organizace usilovaly o co nejrychlejší přijetí standardů GS1 a očekávaly podporu ze strany vyspělejších organizací. Jejich ochota a otevřenost byla velkým přínosem pro úspěch zavádění norem po celém světě. Pozitivní vzpomínky na spolupráci s EAN ČR a GS1 Czech Republic mám stejně tak i v osobní, neformální rovině.

Jaký byl nejdůležitější příspěvek české členské organizace v činnosti EAN International?

Kromě obrovského úsilí o zavedení standardů systému EAN a GS1 v České republice jsem ocenil způsob, jakým se česká členská organizace podílela na různých mezinárodních aktivitách jak na evropské tak i na globální úrovni. Zapojení členů schopných komplexního pohledu na nové výzvy bylo a je velmi důležité.

Jaké hlavní cíle stojí před menšími členskými organizacemi GS1?

Je normální, že všechny členské organizace nedosahují stejné úrovně vývoje. Méně zralé organizace by měly analyzovat svoje trhy, hledat příležitosti k zavádění různých nových standardů a vstupovat do nových sektorů, aby jim pomohly být součástí globálního jazyka obchodu.

Více Jaroslav Camplík, prezident GS1 Czech Republic: Naše role je v Evropě

O autorovi – Mikuláš Černý

avatar: Mikuláš Černý

odpovědný redaktor, Redakce GS1 INFO 859

Odpovědný redaktor časopisu GS1 Czech Republic INFO 859 a koordinátor projektu GS1 Czech Republic www.rfid-epc.cz .